Říká se že, pes se drží svého pána, ale kočka se drží jeho domu. Něco na tom určitě bude. Podíváme se trošku na mlsný kočičí zoubek.

Prapředkem domácí kočky je nubijská kočka plavá, která dodnes žije v přírodě v severní části Afriky. Zdomácněla ve starém Egyptě a odtud se v prvních stoletích našeho letopočtu dostala postupně do Evropy a do celého světa.
Kočka je kočkovitá šelma se zvláštními psychickými vlastnostmi. Má poměrně silné a pružné tělo. Nohy má zakončeny širokými zaoblenými tlapkami a poslední články prstů jsou obráceny směrem vzhůru tak, že se při schůzi nedotýkají země. Chrání si tak drápy uložené ve vazivových pochvách před opotřebením. Na přední končetině má pět prstů, na zadní čtyři. Má 30 zubů, největší jsou špičáky.
Mléčné zuby se mění ve věku 3,5-6 měsíců, závisí to na plemeni, výživě a vyvinutosti.
Odkud pocházejí kočky?
Kočka jako biologický druh
Kočka má dobře vyvinuty všechny smysly kromě čichu. Hmatové chlupy vousy vyrůstají kočce po obou stranách tváří a nad očima. Uši jsou vzpřímené a mohou se otáčet do směru zvuku. Uši kočky zachytí i ten nejtišší zvuk. Ve tmě se kočka orientuje hmatem a sluchem. Oko kočky má schopnost maximálně zužovat a rozšiřovat zorničku, a tak ostře vidět při každé intenzitě světla. V úplné tmě kočka nevidí. Duhovka může být žlutá až měděně hnědá, modrá i safírově zelená. Jazyk je pokryt zrohovatělými papilami, které jsou obráceny směrem k hrtanu, což umožňuje zachytávání a posunování potravy a tekutin, současně slouží k úpravě srsti. Kočka hlasivky, slouží k předení, vydávají typický mňoukavý zvuk.
Nedávno byla kočka pouze užitkovým zvířetem. Domestikovanou kočku používal člověk výhradně k ničení nepříjemných hlodavců. Po staletí byla kočka pro tuto činnost oblíbeným společníkem a tichým spoluobyvatelem domova rolníků, záměrně se také chovala ve všech skladech, zejména obilí a potravin.